V dnešním, posledním díle trilogie o historii vojenského rondelu se podíváme na vývoj insignie čtvrtého nejznámějšího uživatele, kterým je americké letectvo. Vývoj tohoto rondelu v průběhu času je zřejmě nejkomplikovanější ze všech čtyř hlavních provozovatelů, ale o to zajímavější a nechybí v jeho dějinách i několik zajímavých unikátů.
Od průzkumných operací po meziválečné období
I když první předchůdce této složky ozbrojených sil vznikl už v srpnu 1907, prvotní rozlišovací znaky se na letounech objevily až o devět let později během tzv. Mexické expedice. Pro styčné a průzkumné účely byla k těmto expedičním silám zařazena i 1st Aero Squadron vybavena tehdy letouny Curtiss JN-3 Jenny. A právě na těchto strojích se 19. března 1916 objevila poprvé americká insignie. Jednalo se o červenou nebo ve vzácnějších případech i modrou hvězdu, malovanou výhradně na směrovku. Téměř o měsíc později začalo svou vlastní podobu rondelu používat i americké námořnictvo, které na křídla a směrovky svých hydroplánů aplikovalo modrou kotvu.
Po vstupu Spojených států amerických do první světové války začaly všechny armádní složky od 19. května 1917 používat rondel v podobě bílé pěticípé hvězdy s červeným kruhem ve svém středu na stejně velkém tmavě modrém kruhovém pozadí jako samotný pentagram. V srpnu 1919 byly barvy upraveny podle současných standardů a středový kruh mírně zmenšený o cca ⅓ svého průměru.
Pro shodnost s evropskými spojenci byl Leteckou službou armády Spojených států (USAAS) v únoru 1918 představen dnes méně známý znak, který se skládal z bílo-modro-červených kruhů jdoucích od středu ke kraji. Aplikován byl po obou stranách trupu (někdy i na podvozkových kolech) a vrchní i spodní straně křídel, opět doplněný trikolórou na směrovce tentokrát vždy s červeným pruhem dopředu. Pořadí barev bylo tehdy shodné s rondelem bývalé Imperiální ruské letecké služby, jen s tím rozdílem, že americký znak měl výrazně menší středový bílý kruh. Přestože se jedná o velmi podobné insignie, neexistuje mezi znakem USAAS a označením této či jiných ozbrojených složek žádná spojitost. Jediným významem použití tohoto druhu znaku bylo sjednocení typu znaku spojenců Dohody se zachováním pořadí barev národní identity.
Málo známé unikáty
Mezi lety 1918-1922 byl americkým námořnictvem používán jedinečný kruhový rondel s červeným orlem sedícím na jeho vrcholu a kotvou stejné barvy umístěnou diagonálně z prava doleva za bílo-modro-červenou insignií, s velmi podobným vzhledem jako oficiální znak USMC. Toto krásně vyvedené označení námořnictva bylo umístěno pouze bocích trupu letadla, na křídlech a směrovce byly standardní insignie z té doby. Dalším ojedinělou insignií byl znak Civilní letecké hlídky používaný pouze od prosince 1941 do července 1946. Jednalo se o bílý trojúhelník s červenou trojlistou vrtulí ve svém středu umístěný opět na modrém kruhovém pozadí. Z obavy ze záměny s japonským kruhem Hinomaru se silueta vrtule během války v Tichomoří začala postupně přetírat bílou barvou.
Druhá světová válka
Necelý rok před vstupem Spojených států Amerických do druhé světové války, konkrétně 26. února 1941 začal US Army Air Corps (USAAC) používat nový způsob instalace rodnelu na svých strojích. Změna spočívala v tom, že se insignie malovala pouze na vrchní část levého a spodní část pravého křídla. Tato úprava měla dva důvody, jednak usnadnit rozpoznání nepřítele a za druhé ztížit zasažení letounu nepřátelskou palbou. Cílem bylo eliminovat optický efekt “mířidel”, který vznikl při namalování bílých hvězd na obou křídlech. I když se Americké námořnictvo této inovaci bránilo a upřednostňovalo klasický způsob, byla tato asymetrická verze nakonec oficiálně přijata 1. února 1943.
Po přeměně USAAC na United States Army Air Force (USAAF) a následném útoku na Pearl Harbor se mělo za to, že centrální červený kruh by mohl být z dálky mylně vykládán jako japonský znak Hinomaru a proto byl v květnu 1942 z rondelu vyloučen. V průběhu listopadu téhož roku se americké síly zúčastnili operace Torch a za tímto účelem byl na vnější stranu rondelu dočasně přidán ortochromaticky žlutý prstenec nespecifikované tloušťky, aby se snížilo množství incidentů, kdy Američané sestřelili neznámá britská letadla s podobným žlutým obrysem na insignii (např. typ C.1). Toto řešení však nepřineslo kýžený výsledek, protože k nechtěnému sestřelování spojeneckých letounů včetně vlastních docházelo dál.
Vláda USA proto zahájila studii při níž se zjistilo, že barva jako taková, která stejně není na dálku vidět není problémem, ale tvar samotného rondelu. Po otestování několika variant, včetně podlouhlého znaku s dvěma hvězdami (všechny s červeným obrysem) se nakonec dospělo k použití bílých pruhů po stranách současné insignie. Přestože se tato podoba stala oficiální už v červnu 1943, vznikaly různé námitky k používání červeného obrysu a minimálně jedna letka je odmítla na svých strojích použít, což vedlo k instalaci holých bílých pruhů na stávajícím hvězdicovém rondelu. Z tohoto důvodu byla červená obrysová barva v září stejného roku nahrazena modrou, která svým odstínem odpovídala kulatému podkladu bílé hvězdy.
Následující rok byl na letounech amerického námořnictva tento modrý obrys vynechán, protože buď zanikl na stávající barvě (půlnoční modři) letadla nebo tam byl z továrny už takto dodaný a tak byla vidět pouze bílá část rondelu. Během války v Pacifiku měly některé Britské stroje sloužící u Britské tichomořské flotily a Královského letectva Nového Zélandu (RNZAF) také bílé pruhy (tzv. Lend Lease) bez středového červeného kruhu jako víceméně univerzální znak spojeneckých letounů. Důvod byl stejný jako u Spojených států, eliminovat záměnu znaku za japonský Hinomaru a nechtěné sestřely spojeneckých letadel.
Od studené války po současnost
V lednu 1947 byly do stávajících bílých pruhů na letounech USN i USAAF přidány podélné dělící červené pruhy (jeden na každou stranu), jež nahradily starý středový kruh a obnovily přítomnost této národní barvy na znaku letadla. Roku 1955 pak z důvodu sjednocení vzhledu a barev insignie, přebarvila USN všechny rondely z půlnoční modré na kombinaci světle šedé s bílou. S cílem dosáhnout nízké viditelnosti dochází od sedmdesátých letech 20. století k postupnému odstranění modrého obrysu i červených dělících pruhů a jejich nahrazení odstíněnou nebo šedou barvou. V současnosti již téměř všechny letouny USAF používají rondely s nízkou viditelností v černé nebo šedé barvě. Plnobarevná varianta se omezila pouze na malý počet strojů bez kamufláže (např. E-3 nebo E-8).
Jedinou z osmi uniformovaných složek Spojených států, která dodnes může a používá plnobarevnou verzi znaku tak je jen Americká pobřežní stráž (USCG). Jedná se o jakousi tradici, která vznikla počátkem dubna 1967, kdy byl na jeden z jejich strojů iniciačně vyvedena servisní značka (tzv. racing stripe). Dalším ojedinělým znakem je používání podoby znaku bílé hvězdy s pruhy i na ocasních plochách letadel.
zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Orthochromasia
https://en.wikipedia.org/wiki/Pancho_Villa_Expedition
https://en.wikipedia.org/wiki/United_States_military_aircraft_national_insignia