Bell 47

Bell 47 je legendární jednomotorová helikoptéra, typická svým otevřeným proskleným kokpitem připomínajícím mýdlovou bublinu, sedlovými nádržemi a přiznanou trubkovou konstrukcí. U nás v Česku je sice známá hlavně díky filmu a seriálu M*A*S*H, ale na filmovém plátně se poprvé objevila už koncem padesátých let 20. století v dramaticko-dobrodružném televizním seriálu Whirlybirds. Filmová kariéra tohoto stroje tím však teprve začala. Poté co se objevil hned ve dvou po sobě jdoucích bondovkách (Thunderball a Žiješ jenom dvakrát) si také v roce 1968 odbyl svou premiéru ve válečném snímku Kam orli nelétají. Roku 1979 následoval kriminální trihller …a spravedlnost pro všechny, rok na to v akční komedii Superpolda s Terencem Hillem v hlavní roli a o devět let později také ve filmové verzi komiksu Batman. Svou kariéru filmového stroje pak čtyřicetsedmička zakončila v australském seriálu Skippy z roku 1992.

Předchůdce ikony

Vznik helikoptéry tak jak ji známe dnes silně ovlivnil zájem mladého matematika Arthura Middletona Younga o pokračování ve vývoji tehdy stále ještě relativně nového vynálezu, jímž byl vrtulník. Rok po ukončení studií na Princetonské univerzitě, tedy v roce 1928 se vrátil na rodinou farmu v Radnoru ležícím ve státu Pensylvánie a začal s výzkumem. Strávil zde celých 12 let experimentováním na různých modelech než své výsledky (společně s již zmíněnými modely) odnesl do společnosti Bell Aircraft Company v Buffalu. Firma po prezentaci jeho výzkumu souhlasila s výrobou prototypů v plném rozsahu a když se na sklonku roku 1941 v Americe schylovalo ke vstoupení do druhé světové války, přestěhoval se Young do Buffala aby s nimi navázal plnou spolupráci. Téhož roku mu také byl vydán patent na stabilizátor tyče rotoru (známý též jako flybar), který následně předal společnosti Bell pravděpodobně jako záruku jejich nově vzniklého partnerství. Poté již nic nebránilo vývoji experimentální helikoptéry nazvané Model 30.

První prototyp (tzv. Ship No.1) nebyla nic v podstatě jiného než trubková konstrukce na širokém čtyřkolém podvozku se základní analogovou avionikou a ovládacími prvky, poháněná šestiválcovým motorem Franklin O-335 o výkonu 120 kW. K prvnímu testovacímu startu pohonné jednotky (pouze na 150 ot./min.) a slavnostnímu pokřtění stroje na Genevieve došlo 24. prosince 1942. O pět dní později se uskutečnil první upoutaný let ve výšce zhruba 1,5 metru. Do vzduchu jej poprvé tehdy zvedl samotný A. M. Young a téhož dne odpoledne Model 30 vyzkoušel také tovární pilot Floyd Carlson. Na začátku ledna 1943 však došlo k nehodě prototypu při níž byl vážně zraněn testovací pilot Bob Stanley a stroj tak bylo nutné opravit. Začátkem léta byly opravné práce hotovy a tak se 26. června mohl uskutečnit první volný let. Vrtulník pilotovaný F. Carlsonem si ve vzduchu vedl dobře a do konce následujícího měsíce se podařilo za letu dosáhnout rychlosti 110 km/h. V té době byl také vybaven novým tříkolovým podvozkem, trup byl zakrytován (z velké části jen potažen plátnem) a natřen na modro se žlutými linkami.

Mezitím co probíhaly tyto testovací lety stavěl se už druhý prototyp (Ship No.2) s několika zásadními modifikacemi odlišující jej od prvního stroje. Jednalo se především o poloskořepinový trup a nové uchycení ocasního rotoru, ale tou nejzásadnější změnou byl uzavřený kokpit s dveřmi. První vrtulník byl bohužel během nehody v září 1943 těžce poškozen a bylo jej třeba celý přestavět, pro účely testování tak bylo možné využít jen číslo dvě. Následujícího roku v březnu zahájila firma Bell s tímto vrtulníkem demonstrační kampaň, ale vraťme se k Genevieve. Po šesti měsících byla přestavba konečně dokončena, stroj byl přeznačen na Ship No.1A, nové plechové překrytí trupu natřené žlutou barvou zářilo novotou a tak se mohla helikoptéra 4. července předvést na vojenské benefiční show konané na stadionu v Buffalu.

Přestože se jednalo pouze o prototypy, byly využity už i k záchraně lidí. Poprvé se tak stalo 5. ledna 1945, když Floyd Carlson a Dr. Thomas C. Marriott zachránili testovacího pilota Jacka Woolamse z havarovaného stroje Bell P-59 Airacomet. První oficiální let za tímto účelem ovšem proběhl až 14. března, kdy byli zachráněni dva rybáři uvízlí na zamrzlém jezeře Erie. Za tuto záchrannou misi dostal později Carlson stříbrnou medaili ministerstva financí. Tou dobou probíhala výstavba třetího exempláře (Ship No.3), který byl vybaven několika úpravami. Na rozdíl od jedničky a dvojky měl čtyřkolý podvozek i vyspělejší přístrojovou desku, ovšem trubkový rám byl opět bez kapotáže jako v prvopočátku u stroje Ship No.1. První let třetího modelu proběhl 25. dubna 1945 a zjistilo se, že létá nejlépe se všech tří prototypů. Zcela otevřený kokpit byl však považován za hlavní nedostatek a proto se jej A. M. Young rozhodl vyřešit instalováním překrytu z plexiskla, připomínající svým tvarem bublinu. 

Bell 47

Na základě tohoto třetího prototypu začal ve společnosti Bell Aircraft Company vývoj zcela nového typu označovaného jako Model 47. První prototyp vzlétl 8. prosince 1945 a o tři měsíce později, tedy 8. března 1946 se stal prvním vrtulníkem na světě certifikovaným pro civilní použití. Díky velké univerzálnosti a popularitě stroje se jich od té doby nakonec vyrobilo (včetně licenčních verzí) přes 5 600 strojů. V roce 1947 si tehdejší USAAF objednalo 28 vylepšených modelů Bell 47A s motorem Franklin O-335-1 k ověření vlastností helikoptéry. Prvních patnáct bylo přeznačeno na YR-13. Další tři, které putovaly na zkoušky v chladných podmínkách na Aljašku jako YR-13A a zbylých deset označených jako HTL-1 dostalo americké námořnictvo k vyzkoušení coby výcvikového stroje. Netrvalo dlouho a obě složky ozbrojených sil se shodly na závěru, že se jedná o vrtulník s vynikajícími vlastnostmi a byly podepsány kontrakty o dodávce helikoptér.

V roce 1948 bylo americkými vzdušnými sílami (USAF) přijato 65 strojů H-13B, které záhy dostaly označení Sioux. Další objednané kusy a novější verze už byly evidovány s tímto pojmenováním automaticky. Na začátku války ve Vietnamu je letectvo využívalo jen jako průzkumné a výcvikové helikoptéry. Brzy se však ukázal jejich velký potenciál a proto je začaly využívat k evakuaci zraněných i vojenské lékařské jednotky, tzv. MASH (Mobile Army Surgical Hospital). Nejprve bylo pro tyto účely v roce 1952 dovybaveno patnáct kusů H-13B evakuačními nosiči (lehátky) s průhledným plexisklovým krytem chránícím pacienty před větrem. Poté co se osvědčily, byly následně upraveny i typy H-13D s lyžovým podvozkem a H-13E, které se od předchozí verze lišily pouze dvojitým řízením. Obě verze poháněl motor Franklin O-335-5 o výkonu 149 kW. Nejobvyklejší varianta, označovaná jako 47G se začala vyrábět teprve počátkem roku 1953. Stroj měl celoskleněný kokpit, sedlové palivové nádrže a nekrytý ocasní nosník.  Během vývoje se tento vrtulník dočkal také několika verzí s plně uzavřenou kabinou a trupem.

Oproti tomu americké námořnictvo (US NAVY) používalo zůstalo u původního označení HTL. Zpočátku si objednalo dvanáct kusů typu HTL-2, devíti HTL-3 a několika kusy stěžejní verze HTL-4. Brzy je vystřídaly novější HTL-5 a HTL-6 s motorem Franklin O-335-5. Na palubách lodí US NAVY sloužily i helikoptéry HUL-1 určené k rozbíjení ledu. Poslední, sedmý typ HTL s dvojím řízením a avionikou pro lety podle přístrojů, sloužil jako výcvikový vrtulník. Výše zmíněné označení typů pak bylo v roce 1962 změněno na TH-13L (HTL-4), TH-13M (HTL-6), TH-13N (HTL-7) a UH-13P (HUL-1). Dva kusy typu HTL-1 a tři modelu HTL-5 používala až do roku 1960 také Pobřežní stráž Spojených Států (USCG) pro podporu misí v přístavu New York.

Civilní varianty

První vize Larryho Bella o komerční celokapotované helikoptéře dostala označení 47B, avšak bylo jich vyrobeno pouze 77 kusů. Firma se ovšem této vize nevzdávala a v roce 1955 představila nejluxusnější verzi typu 47G označovanou jako 47H Bellairus. Jednalo se o třímístný model s velkým podílem čalounění, zvukotěsnou kabinou, modifikovanými přistávacími lyžinami a nádrží na 133 l paliva. Díky velmi malému interiéru tento typ příliš nezaujal daný okruh zákazníků pro které byl navrhnut a výroba skončila na pouhých 33 kusech. I přesto firma pokračovala v roce 1957 s čtyřmístným modelem 47J Ranger. Risk se vyplatil a brzy po uvedení modelu na trh si dva stroje ve verzi Air Force One objednal Bílý dům. Tohoto modelu bylo firmou Bell nakonec jen na území Spojených států vyrobeno na 343 kusů. S příchodem (později nejrozšířenější) verze G, získával stroj díky neustálým vylepšováním této varianty stále lepší vlastnosti. Jedná se především o vylepšené listy rotoru, zvětšování kabiny kokpitu čímž vrtulník pojmul až tříčlennou posádku, navyšování výkonu motoru a kapacity nádrží. U pozdějších typů došlo dokonce i k zástavbě přeplňovaných pohonných jednotek o síle až 209 kW. Nejsilnějším „srdcem“ helikoptéry pak byl zřejmě klasický Lycoming VO-540 instalovaný v posledních několika letech výroby. Výroba těchto vrtulníků v továrnách Bell byla roku 1973 završena verzí Bell 47G-5.

O oživení výroby těchto helikoptér se pokusila sesterská společnost Scott-Bell 47, Inc. na výstavě Heli-Expo 2013 představením modelu 47GT-6. Vystavený stroj měl instalovaný motor Rolls-Royce RR 300, listy rotorů z kompozitních materiálů, vnější LED osvětlení a kompletně nový interiér včetně tzv. glass kokpitu. Společnost také doufala, že se jí s využitím moderních technologií hnacího ústrojí podaří i snížit provozní náklady. Po výstavě firma očekávala, že proběhne 30 měsíční program letových zkoušek a výroba započne roku 2016. Ještě roku 2014 potvrdila společnost Rolls-Royce předobjednávku na 38 motorů pro vrtulníky. Od října 2020 však nejsou o projektu žádné další zprávy a předpokládá se, že byl vývoj ukončen.

Úpravy a licenční výroba

Firma Bell se v průběhu celé produkce zabývala také úpravou variant ke specifickým civilním účelům. Zřejmě nejznámější z nich je přestavba typu Bell 47-B na zemědělskou verzi Bell 47B-3 s otevřeným kokpitem a čelním štítem (viz. fotogalerie). Specializovaným konverzím se v průběhu času věnovaly i firmy Carlson a Continental Copters Inc.. První zmiňovaná společnost přestavovala tyto vrtulníky na vysoce výkonné stroje pod označením Carson Super C-4, zatímco druhá se specializovala na řadu helikoptér určených výhradně pro zemědělské účely a označovala je jako řadu El Tomcat. Několik kusů se zástavbou turbohřídelových motorů provedla také splečnost Soloy.

V roce 1952 získal italský výrobce Augusta licenci na výrobu těchto vrtulníků, které byly pak označovány jako Augusta-Bell 47 (někdy též AB 47). Poté co po dvou letech proběhly různé administrativní procesy, testy a certifikace nutné k výrobě, byla vyrobena první licenční helikoptéra varianty G. Od té doby jich tato společnost vyrobila více než tisíc kusů verze G a J. V roce 1961 začala firma pracovala také na vlastním stroji označovaném jako A.115, který z Bellova typu 47 vycházel. Celý projekt byl ovšem předčasně ukončen a vyroben jen jeden letuschopný prototyp. O vlastní typ se společnost pokusila ještě jednou v roce 1970, kdy ve spolupráci s další italskou firmou Elicotteri Meridionali vyrobila jeden demonstrátor označovaný jako Meridionali/Agusta EMA 124. Z původního Bellu 47 byly na něj použity dynamické komponenty, trubková konstrukce ocasního nosníku a lyžinový podvozek. Na tento základ pak byla instalována aerodynamičtěji lépe tvarovaná přední kabiny pro tři osoby a palivové nádrže i zakrytování motoru se zdokonaleným tvarem. Oproti originálu však tento stroj neměl stabilizační tyče rotoru. I když prototyp nakonec 28. května 1970 poprvé vzlétl do vzduchu, nepřinesl nakonec žádné další nové poznatky a proto byl ukončen.

V roce 1953 získala licenci i japonská společnost Kawasaki, která pak tyto stroje během výroby označovala jako Kawasaki KH-4. Od originálu se lišily především větší a protáhlejší, plně uzavřenou kabinou z které bylo možné demontovat boční dveře a létat bez nich. Další odlišností pak byl prostor za pilotem pro tři cestující, sedící vedle sebe na relativně pohodlné lavici. Krom těchto viditelných rozdílů měl vrtulník i nový systém kontroly řízení, upravené přístrojové vybavení a zvětšenou zásobu paliva. Celkem jich bylo vyrobeno kolem 211 exemplářů , včetně čtyř vzniklých přestavbou z vrtulníků Bell 47G. Až na několik helikoptér zakoupených ozbrojenými silami Japonska a Thajska byla většina poté provozována soukromými uživateli.

Program Apollo

Od roku 1961 byly helikoptéry Bell 47 i velmi důležitým prvkem, používaným pro základní výcvik kosmonautů v programu Apollo. Společně se speciálními vozidly (LLRV a LLTV), vyvinutými společností Bell Helicopter Textron přímo pro tyto účely, měli kosmonautům pomoci si osvojit pozdější ovládání lunárních modulů na Měsíci. Avšak i amerických kosmonautům se nevyhnuly havárie s těmito výcvikovými stroji. Samotný Neil Alden Amstrong byl 6. května 1968 donucen použít katapultovací sedadlo pouhých 18 metrů nad zemí poté, co ve stroji došlo vlivem silného větru k vyčerpání paliva pro trysky. Americký astrofyzik Curt Michel v roce 2009 během rozhovoru stručně a výstižně vysvětlil důvod, proč byly k tréningu zvoleny právě vrtulníky Bell 47:

Mezi letadly těžšími vzduchu byl vrtulník svou charakteristikou nejblíže lunárnímu přistávacímu modulu. Pokud jste tedy nezískali výcvik na vrtulníku, věděli jste, že nepoletíte.

Z těchto zvláštních strojů, přezdívaných kosmonauty „létající postel“ se do dnešních dnů dochovaly pouze dva exempláře LLRV-2 a jeden LLTV-3, z nichž jeden ze dvou LLRV-2 je dnes vystaven v Air Force Flight Test muzeu na letecké základně v Edwards. Poslední kompletní existující LLTV-3 je možné vidět v Lyndon B. Johnson Space Center (JSC).

Fotogalerie:

Bell 47G

*v roce 1948 přeznačen na YH-13A

**varianta pro zemědělské práce vyráběná společností Texas Helicopter Corporation

zdroj:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bell_47

http://en.wikipedia.org/wiki/Bell_47

https://en.wikipedia.org/wiki/Bell_30

https://cs.wikipedia.org/wiki/Agusta_A.115

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kawasaki_KH-4

https://en.wikipedia.org/wiki/Arthur_M._Young

http://www.bell47.net/Family/_Bell47Family.htm

https://en.wikipedia.org/wiki/Scott%27s_–_Bell_47

http://www.aviastar.org/helicopters_eng/bell_30.php

http://www.aviastar.org/helicopters_eng/bell_sioux.php

https://cs.wikipedia.org/wiki/Meridionali/Agusta_EMA_124

https://en.wikipedia.org/wiki/Lunar_Landing_Research_Vehicle